Cílené pěstování ovoce, vinné révy a zeleniny se datuje několik tisíc let před naším letopočtem. Kolem roku 960 a v letech následujících se ovocnářství, vinařství a zemědělství rozšiřuje i v evropských zemích. Vznik prvních společností a spolků u nás se datuje na rok 1770. Rozvoj spolků pokračoval za první republiky a v roce 1940 bylo v 37 pobočkách 2698 členů. V roce 1943 se všechny pobočky a drobné spolky sloučily do nové organizace zvané SVAZ   ZAHRÁDKÁŘŮ.

            Po druhé světové válce vzrůstal počet členů a sjednocovala se organizace. Stát podporoval vznik zahrádkářských kolonií. Od ledna 1969 začal vycházet časopis „Zahrádkář“ a organizace měla v té době asi 330 tisíc členů. Stavěly se zpracovny ovoce – moštárny, sušárny, povidlárny a pálenice. Zahrádkáři se podíleli víc než polovinou na celkových dodávkách ovoce pro obchodní zpracování. Také pomáhali při havarijním nedostatku některých produktů, např. česneku. Na mnoha místech už každoročně probíhaly výstavy ovoce, zeleniny, květin, dřevin. Prohlubuje se spolupráce se zahraničními spolky. Před rokem 1989 bylo téměř 460 tisíc členů a podíleli se na objemu nákupu do centrálních tržních fondů asi 70% ovoce a 50% zeleniny a hroznů. Po roce 1990 došlo k rozsáhlým změnám a současná společnost již o přebytky zahrádkářů nestojí v takové míře. Proto se kdysi převážně produkční zaměření zahrádek mění na zahrádky okrasné a odpočinkové.

A přesto, že dnešní doba již rozmachu zahrádkářského svazu tolik nepřeje, je ještě stále dost zapálených lidí (organizovaných členů je nyní kolem 170 tisíc), kteří okopávají záhonky, ořezávají stromky, pracují v moštárnách, chodí na brigády, aby udrželi v dobrém stavu klubovny, dělají výstavy, besedy a zvou zahraniční odborníky.  Jsou to lidé, kteří jsou rádi v přírodě, pomáhají jí, těší se z krásy květů a plodů. A takových lidí není nikdy dost.